Zákon milosti

 

Milost je Duch Boží, který působí skrze člověka, s jistotou ho vede a mění, jakmile o to požádá.

Milost je, že se smím modlit a jsem vždy vyslyšen, když jen dovolím, aby se moje prosba splnila.

Žít v milosti znamená být otevřený a vnímavý. Neznamená to odvrátit se od vnějšího světa, nýbrž osvítit jej duchem Božím. Člověk sám od sebe nezmůže nic, Bůh v člověku ale může všechno.

Když poznám skutečnost za pouhým zdáním, je pro mne Karma výrazem Boží lásky a tím i milosti. Její milost spočívá v tom, že nás nejen povolává k dokonalosti, nýbrž nás díky zákonu karmy také k tomuto cíli s absolutní jistotou vede. Proto také neexistuje „dobrá" nebo „špatná" karma, protože obě vedou ke stejnému cíli. To znamená, že i nemoc, trápení a ztráty jsou působením božské milosti. Ve skutečnosti jsou to totiž nepřehlédnutelné důkazy o tom, že jsme sešli ze správné cesty, které nás nutí se na tuto cestu vrátit.

Všechno, co se mi přihodí, mi chce jen sloužit a pomáhat. Proto je všechno dobré takové, jaké to je. Odměňujeme se nebo se trestáme sami tím, že se buď blížíme svému pravému já a tím i Bohu, anebo se od něj vzdalujeme. Karma nám tedy není uložena zvenčí, ale ukládáme si jí sami: svým myšlením, cítěním a jednáním.

Každá lekce, kterou zvládneme, rozpustí část bariéry, která nás dělí od poznání skutečnosti našeho pravého já a od jednoty se vším. Když se ale tuto lekci nenaučíme, úkol života nezmizí, naopak, úkol se bude tak dlouho opakovat, dokud jej nevyřešíme.